Hřmot divoké řeky pod nimi přehlušovalo jen šplouchání šupinatých těl a cvakání mohutných čelistí. Elena visela na roztřepeném lanovém mostě, který se pod tíhou paniky zřítil, a křečovitě se držela posledních dřevěných prken, až jí zbělely klouby na rukou. Pod ní se temná voda vířila hemžící se pravěkými predátory, jejichž chladné oči byly upřeny na její třesoucí se postavu. Ještě před několika okamžiky stál Julian na okraji rokle a držel hlavní nosné lano mostu. Když však konstrukce začala hrozivě praskat a plně si uvědomil děsivou realitu jejich situace, strach přemohl jeho věrnost. S vyděšeným pohledem, který bude Elenu pronásledovat po celý život, pustil lano, otočil se zády a odjel na svém koni, zatímco ji zanechal napospas nepředstavitelnému osudu.
S každou další vteřinou Eleně slábl stisk. Vlákna lana jí rozedírala kůži na rukou a vyčerpání z toho, že musela udržet vlastní váhu nad propastí, ji téměř připravovalo o poslední síly. Její šance na přežití se rozplývala ve vlhkém a dusném vzduchu džungle. Sebrala poslední zbytky sil z hloubi svých plic a vydala zoufalý, pronikavý výkřik, který se rozlehl kaňonem. Nebylo to jen volání o záchranu, ale také bolestné obvinění ze zrady. Její hlas prořízl prostor natolik ostře, že přehlušil vzdalující se dusot koňských kopyt a přiměl Juliana prudce zastavit.
Na džunglové stezce zavládlo tíživé ticho, zatímco Julian nehybně seděl na svém koni. Elenin výkřik pronikl jeho zbabělostí a probudil v něm hluboký pocit viny, který ochromil jeho útěk. Po chvíli se dusot kopyt ozval znovu, tentokrát však stále sílil. Julian se vynořil mezi stromy s bledou tváří a očima plnými studu i hrůzy. Horečně seskočil z koně, popadl silné laso připevněné k sedlu a rozběhl se ke kraji útesu. Vrhl se na blátivou zem, spustil lano dolů k Eleně a roztřeseným hlasem ji prosil, aby vydržela.
Elena jednou rukou zoufale zachytila smyčku a omotala si ji kolem zápěstí právě ve chvíli, kdy se poslední dřevěné prkno mostu definitivně utrhlo. Julian táhl silou zrozenou z čirého zoufalství. Boty se mu hluboko zarývaly do země, zatímco ji centimetr po centimetru vytahoval po skalnatém svahu vzhůru. Když se její ruce konečně dotkly pevné země na okraji útesu, vytáhl ji do bezpečí. Oba se vyčerpaně zhroutili do trávy a lapali po dechu.
Bezprostřední nebezpečí bylo zažehnáno, ale ticho mezi nimi bylo téměř nesnesitelné. Když se jejich pohledy setkaly, oba pochopili, že se všechno změnilo. Julian věděl, že už nikdy nedokáže skrývat svou zbabělost. Elena si naopak uvědomila, že mu už nikdy nebude schopna důvěřovat. Tato bolestná pravda přetrhla jejich pouto mnohem trvaleji než zničený most hluboko pod nimi.