Vytrvalý déšť proměnil hřbitovní půdu v těžké, dusivé bláto, které zrcadlilo tísnivou tíhu v Thomasově hrudi. Zůstal na místě dlouho poté, co ostatní smuteční hosté odešli, neschopen se odtrhnout od čerstvě zasypaného hrobu cizího člověka, jehož stručný nekrolog ho sem nevysvětlitelně přitáhl. Ticho hřbitova bylo absolutní, přerušované jen rytmickým bubnováním vody o jeho deštník. Vtom ticho něco roztříštilo – zběsilé, tlumené škrábání zpod země, následované zoufalým, přiškrceným výkřikem, který jako by vibroval až do samých podrážek jeho bot.
Panika se smísila s čistým adrenalinem; Thomas padl na kolena a začal holýma rukama hrabat v kypré hlíně. Popadl nedaleko pohozenou lopatu a kopal se zběsilou silou, o které ani nevěděl, že ji v sobě má, dokud kov nenarazil na vyleštěné dřevo rakve. S posledním, mučivým trhnutím vypáčil víko. Čekal halucinaci jako z hororu, ale místo toho našel živou, dýchající ženu. Oči měla dokořán hrůzou, ruce krvavé od škrábání do saténové výstelky a lapala po vzduchu, jako by se topila.
Thomas ji vytáhl z temné jámy, zabalil její třesoucí se tělo do svého kabátu a schovali se pod betonový přístřešek nedalekého mauzolea. Když se její hyperventilace zpomalila, začal ji klidným hlasem uklidňovat. Vysvětlil jí, kde je, i tu nemožnou realitu, že byla právě pohřbena zaživa. Jmenovala se Clara. Jakmile bezprostřední šok začal ustupovat, z jejích očí zmizel nepřítomný pohled a vystřídaly ho ostré, bolestné záblesky vracejících se vzpomínek. Vybavila si jídelnu, plápolající svíčku a stříbrný pohár vína, které jí nalil někdo, komu bezmezně důvěřovala.
Střepy jejích posledních okamžiků vědomí se skládaly dohromady jako rozbité sklo. Vzpomněla si na náhlé, paralyzující teplo, které se jí rozlilo v žilách, znehybnilo jí končetiny, ale mysl nechalo děsivě bdělou. Vybavila si, jak slyšela zběsilé volání záchranářů, vážné prohlášení rodinného lékaře o její smrti a slzy svého manžela – slzy, o nichž si teď uvědomila, že byly naprosto falešné. Nebyl to lékařský zázrak ani tragický omyl; byla záměrně paralyzována a odhozena.
Clara se k němu naklonila blíž, její dech byl v chladném vzduchu trhaný, a chytila Thomase za ruku se silou, která neodpovídala jejímu křehkému vzhledu. Zašeptala mu poslední, děsivé zjištění, které se jí usadilo v mysli: ta paralýza měla vyprchat přesně ve chvíli, kdy se tak stalo. Její manžel ji totiž nechtěl jen mrtvou – chtěl, aby vytrpěla klaustrofobickou agonii hrobu. Skutečná noční můra však spočívala v důvodu, proč s pohřbem tak spěchal; dnes večer totiž prováděl naprosto stejný plán na Clařině dvojčeti. Thomas na ni vytřeštil oči v naprostém šoku. Zaplavilo ho mrazivé uvědomění, že čas neúprosně běží a oni musí okamžitě jednat, aby zabránili druhé vraždě.